O knize: 2002 / Richard Brautigan (1935–1984) je možná poslední z moderních amerických klasiků, která zůstává ruskému čtenáři neznámá. Jeho tvorba se vyznačuje jemným humorem, logikou obrácenou naruby a poeticky filigránskou prací se slovy, co s tím má společného „melounový cukr“? Řekněme to takto: Brautiganův text „zazní“ pouze tehdy, pokud čtenář přijme metaforu jako metodu, nikoli jako pomocný umělecký prostředek. Hrdina "Watermelon Sugar" je neustále v jakémsi změněném stavu vědomí. Všechno se mu zdá „špatné“, ale ne jako beatnik strašlivě zabitý drogami, ale jaksi laskavě, blaženě vyrovnaný, obecně jako hippie Čtenář je bombardován proudem vědomí, řetězcem myšlenek, úvah, podcenění , popisy a podivné narážky. Zasekneme se, zasekneme se v melounovém cukru textu... Tento lepkavý sirup života se zdá být časově natažený o něco více, než je nutné. Jednou z nejlepších scén knihy je například hrdinovo svlékání dívky jménem Vaida – proces, který se táhne přes několik kapitol: „Není to snadné rozhodnutí – začít od horní nebo spodní části dívky... ” Celou dobu se nemůžete zbavit pocitu, že je hrdina prostě ukamenován do pekla: “ Než jsem jí sundal kalhotky, podíval jsem se jí do obličeje... Byl klid, a přestože jí v očích stále blikaly modré blesky, rozhlédl se po okrajích a tyhle okraje byly širší a širší, přímo přede mnou. Dveře vám otevře někdo, kdo není vůbec stejný – podle Brautigana se všichni utápí v melounovém cukru.